Drahé drbny a já... Dana Tutková

Drahé drbny a já

Říkám jim důvěrně „vesnické paparazzi“.

Dnes je však už vnímám úsměvně a se soucitem.

Když jsem se po rozvodu stěhovala z města v severních Čechách na vesnici se statutem městečka v Čechách jižních, těšila jsem se na krásné, ještě tolik nezkažené mezilidské vztahy, do nichž jsem se mínila i zapojit. I když jsem žila do své dospělosti na větší moravské vesnici, k níž bylo možno moje tehdejší bydliště velikostí a občanskou vybaveností přirovnat, buď jsem si tehdejší život mezi lidmi nějak zidealizovala, nebo jsem na ty horší věci raději zapomněla.

Plánovala jsem hned po nastěhování začít navazovat nová přátelství, a tak mi přišlo nejvhodnější začít s nejbližšími sousedy tím, že všechny chalupy obejdu, slušně se představím a nad mnou vlastnoručně upečenou bábovkou navážeme upřímný vztah. K tomuto účelu jsem počítala s pomocí mé tehdy tříleté roztomilé kudrnaté holčičky, vedle níž všechny babičky a dědečkové (a nejen oni) vždy „táli“, ať už byl stav jejich srdce jakýkoli.

Vzhledem k množství práce při zařizování a zabydlování malé pronajaté chalupy jsem na návštěvy neměla čas. Nechtěla jsem je odbýt jen pěti minutami strávenými mezi dveřmi, a tak jsem čekala na vhodnější okamžik. Později jsem se ale začala rozmýšlet, jestli mám opravdu dovolit dobrovolně lidem nahlédnout do toho svého „talíře“, protože zájem některých zdejších obyvatelek začal být dotěrný.

„Dobrý den, paní, u koho tady jste?“ zastavila mě po dvou dnech na první pohled roztomilá kulaťoučká babička. Pokračujíc v chůzi jsem jen odvětila, že u nikoho, že tu bydlím. Nevěděla jsem však u koho. Příjmení původní majitelky domu jsem si nepamatovala, ale výrazně v něm znělo písmeno eš. Ve výslechu pokračovala i další dny, ale to změnila taktiku a zkoušela to přes moji dceru. „Ahoj, kočenko, copak dělá tatínek?“ Ani tentokrát jsem se nezastavila, protože jinak bychom se nestihly včas vrátit na oběd. Protože skutečnost, že žijeme samy, se nedala přehlédnout, opáčila jsem jen, že žádný tu s námi není. Ať jsem posouvala dobu našich procházek jakkoli, vždy jsem na ni narazila, a vždy měla přichystanou nějakou zvídavou otázku od plnění vyživovací povinnosti bývalého manžela přes můj plánovaný nástup do práce až odkud má kočenka to hezké oblečení a kdo ho zaplatil.

Kolem jejího domu jsme vždy musely projít. Získala jsem nakonec dojem, že má někde vysunutý periskop, aby stihnula včas vyjít a „náhodou“ na nás narazit. Kdykoliv jsem ji někde viděla, stála opřená o kolo s hlavou nakloněnou k nějaké další babce, a vytvářely tak úsměvný záběr zapadající do Troškovy filmové trilogie o jihočeské vesnici. Možná je to tím, že Hoštice byly jen kousek od nás. Zdejší drbny se ovšem nescházely na faře, dávaly přednost čerstvému vzduchu.

„Paní, od koho berete vejce?“ změnila po roce ta dobrá duše repertoár. Hned však pokračovala, že zadarmo mi je ale dávat nemůže. Po mé odpovědi se zhrozila, že jsem tak rozhazovačná a platím za jedno dvě padesát, když ona by mi je nechávala pouze za dvě koruny. Pravda, jsou sice menší, ale zato krásně žluté, jako by to bylo u domácích vajec nějak mimořádné. Nechala jsem se citově ovlivnit svým pocitem viny, že se k ní celý rok chovám tak stroze, a řekla jsem, že až budu potřebovat, tak se pro ně zastavím.

Když jsem toho dne po obědě konečně uspala dceru, donutil mě silně a dlouho znějící zvonek k co nejrychlejšímu úprku ke vstupním vratům, abych vetřelce zarazila a zamezila jejímu probuzení. Byla jsem totiž neskonale vděčná za každou minutu ticha. A ejhle: babička, na kole pověšený kyblíček vajec! Možná nebyla ve škole, když se probíral podmiňovací způsob, kterým jsem popsala dopoledne svoji stávající potřebu čerstvých vajec. Stihnula jsem jen říci, že nemám peníze na zaplacení. „Já vám počkám, vždyť to nemáte jako samotná ženská lehké, chudák kočenka,“ vydechla mně nic neříkající poznámku a odstrčila mě ze vrat předním kolem bicyklu, aby mohla vjet na dvůr.

Nečekané vniknutí narušitele mého soukromí mě vytrhnulo z letargie a přimělo k okamžité reakci. Rychle jsem převzala kyblík a vejce bez počítání přendala doma do misky. „Přepočítejte si je, je jich třicet,“ volala za mnou. „Já vám věřím,“ polichotila jsem jí. „Dala jsem vám dvě navíc, ani jste si nevšimla,“ uzemnila mě ta dobrá duše poté, co jsem jí bez řečí kyblík vrátila. Když viděla, že jí její úskok, jak se vloudit na vizitu do domu a stát se tak hvězdou mezi ostatními informátorkami nevyšel, vytáhla další trumf z rukávu. „Kdepak je kočenka, přinesla jsem jí čokoládu, i tomu chlapečkovi, co s ní chodí na procházky,“ pravila paní a očička jí zvědavě kmitala na všechny strany. Jemně jsem ji upozornila, že kočenka spí a tudíž buď jí musím předat pamlsek já jako zprostředkovatelka, nebo trvá-li na osobním kontaktu, musí vyčíhat další náhodné setkání, protože ji určitě nemíním vzbudit. A co se týče chlapečka, jestli chce vědět něco bližšího o jeho rodinném zázemí, tak to bude muset jít dodávat vejce do jiné chalupy. „On tady s vámi nebydlí?“ podivila se paní. Pochopila jsem, že na pořadu dne zvídavých babiček bude pravděpodobně můj vztah s tehdejší kamarádkou, maminkou onoho chlapečka, případně i naše sexuální orientace, o níž bylo třeba naprosto logicky polemizovat, když obě nemáme chlapa a jsme často spolu.

Když už jsem jí otevřením vrat uvolnila cestu k odchodu, paní opět opřela kolo a vystřelila na mne větu: „Koukám, že máte krásné záclony“. „Hm,“ já na to. „Copak udělali (mínila tím rodinu mého pronajímatele) s tím krásným nábytkem po babičce?“ „Jestli myslíte ty plesnivé zkroucené staré skříně, tak ty jsou ve stodole,“ řekla jsem jen částečnou pravdu, abych ji příliš nerozrušila informací, že většina je vzhledem ke své totální nepoužitelnosti v té stodole už dávno rozštípaná a chybějící část nás v zimě zahřála. „A kdepak jsou ty krásné kytičky, beztak je určitě vyhodili“. Ujistila jsem ji o své lásce ke květinám a sdělila jsem jí radostnou zprávu, že jsem k těm svým adoptovala i ty zdejší a žily jsme bez problémů ve vzájemné symbióze až do jejího příchodu. Pokud má ale zájem, může to zkontrolovat ze silnice pohledem do oken plných kvetoucích muškátů. Poté jsem babičku, které už mi nebylo líto, i s kolem vystrčila ze vrat.

Když opět vyvstala potřeba nákupu vajíček, raději jsem si připlatila a šla ke konkurenci. Ale hned druhý den u mne ona starostlivá paní zazvonila, jestli mi může přinést další várku vajec. Najednou mě opět přemohl soucit s touto starou osamělou bytostí. Ujistila jsem ji, že až mi dojdou, nechám jí ve schránce lístek, kdy se pro ně zastavím, aby ke mně nemusela chodit.

Příště jsem ji tedy tři dny předem písemně poprosila, aby mi plato vajíček přichystala na desátou hodinu v sobotu. Podej prst a…. Ještě ten den po poledni přišla. Než jsem stihnula otevřít pusu, připojila poznámku, že s placením nespěchá. Tentokrát se jí nepodařilo dostat se na dvorek a protože jsem nepřipouštěla žádnou diskusi, rychle zaútočila: „Víte, já bych potřebovala řízek.“ Lekla jsem se, že se přes informátorky v obchodě dozvěděla, že jsem po měsíci koupila dva plátky kuřecího masa a těšila jsem se na nedělní oběd. „Z toho muškátu, co tak krásně kvete. Mařenka by mi ho určitě dala.“ Myšlena samozřejmě zemřelá majitelka, která se už ke svému vztahu s ní nemohla vyjádřit. Podotkla jsem, že všechny muškáty krásně kvetou díky nedávnému sestříhání, při němž jsem poptávané řízky rozdala známým. Byla bych ovšem velmi ráda, kdyby takto hezky kvetly celé léto, tudíž musí přijít nejlépe na podzim.

Paní se ovšem nemínila vzdát. S radostí, že přišla na nový nápad, jak se dostat dovnitř, mi chtěla ukázat, který muškát měla na mysli. Samozřejmě zevnitř obýváku. Vykročila jsem ven na silnici a vyzvala ji, ať mi jej tedy ukáže. Paní nešťastně opřela kolo o zeď a přebíhala očima po květináčích se samými červeně kvetoucími kytkami, kterých měla ona sama a vůbec celá vesnice plná okna. Vítězoslavně ukázala na jediný malý růžový exemplář: „To je on, ten jsem myslela.“ Se slibem, že na ni nezapomenu, jsem náš dialog ukončila. Ještě ten den jsem se ujistila pohledem do jejího okna, že samozřejmě požadovaný muškát má – to pro jistotu, abych jí přece jen nekřivdila.

Nyní bydlím krátce v jiné, trochu menší vesnici, na polosamotě v lůně přírody. Sto metrů ode mne jsou vrata do uzavřeného statku jediných sousedů. Ještě jsem ani neměla vyložené krabice z auta, když se objevila nová sousedka se jménem bývalých obyvatel na rtech. „Co tu děláte?“ A už v tom zase lítám. Babička nemůže na nohy, tak i ten kousek jezdí na kole. Nikdy nejede na výzvědy, vždy mi něco veze nebo mi chce údajně pomoci. „Zrovna jsem trhala okurky a napadlo mě, že vám jednu dám, ať máte čerstvý salát k obědu,“ strká mi před obličej povadlou okurku nesoucí známky několikadenního pobytu mimo skleník. Bez nádechu vychrlí: „Kdo to u vás před chvíli byl?“ Jediná cesta k nám je kolem její chalupy. Ale ostatní lidé ji prý nezajímají, což mohou dosvědčit všichni ve vsi. Byla jsem zástupci oné vsi varována už před přistěhováním. Mnoho let pracovala jako pošťačka a byla přímo u zdroje informací, teď musí vynakládat větší úsilí a přitom výsledek je mizerný. S úsměvem a nadhledem reaguji tak, jak to v tu chvíli cítím. A soucítím. Snažím se udržet si svoje hranice.

I já to občas ještě nezvládnu. Je stará, má bolesti, špatně se jí chodí, děti s vnoučaty přijedou na pár hodin každý pátek, manžel mimo jiné téměř neslyší po překonané mrtvici. Jsou to její hračky na hraní. Je pouze jednou z mnoha těch, kteří neustále posuzují a ukazují na druhé, jen aby neměli čas zamýšlet se nad sebou a řešit svůj život. Třeba by pak s překvapením zjistili, že vlastně vůbec neví, kdo jsou, a že nikdy nepoznali opravdové štěstí.

Dana Tutková

Zpět na úvod