Motivační
aneb
Jak se v této přestupní stanici nezbláznit…
Zasněně sedím u otevřeného okna překrásného zlatého chrámu ve svém oblíbeném rouchu a toužebně hledím do dáli. Rozverný větřík si tiše pohrává s mými dlouhými zlatými vlasy.
Mám vše, co jsem si kdy jen mohla přát. Mám radost, mám štěstí, mám blahobyt, mám milujícího partnera, mám sama sebe…
V mém nitru vládne naprostý klid, harmonie a dokonalé souznění se vším, čím jsem.
Vlastně ani sama nevím, co z okna vyhlížím…to jen zvídavý hlas neutišené mysli se snaží prostrčit svoje drápky škvírou nevědomí.
Spočívám v tichu, v míru, v sobě samé.
Jen ten neposedný hlas stále zesiluje a s nevídanou razancí doráží na štěrbinky pochybností v mém nitru.
Pomalu se začíná vkrádat neklid a neznámá touha po nepoznaném.
Rozhlížím se po krajině čím dál dychtivěji a hledám cosi, co ještě neznám. Hledám změnu.
Chci poznávat. Chci poznávat sebe. Chci poznávat svět.
V dálce zahlédnu cizí planetu. Cizí města. Cizí lidi. Cizí svět. Vzbudili mou zvědavost a touhu.
Chci tam. Chci…chci …a chci…toužím po dobrodružství nepoznaného.
A stačí říct jen ANO. Přijíždí vlak ze stanice Neznámo a odváží mě do imaginární stanice Život.
A já se ani nestačila rozloučit s tím, co jsem opustila. Lačně nasávám každou vlnku nového tvoření mé zaslepené mysli.
Rovnýma nohama do reality.
A pak překvapení – svlékli mi šaty, sebrali ranec s penězi, zavřeli palác ze zlata a odvedli lásku.
Zůstala jsem stát nahá uprostřed toho velikého snu, kterému tu říkají Svět.
Vydala jsem se bosou nohou a opuštěná po Cestě, kterou lemovaly kameny utrpení a bolesti. Šlapala jsem blátem a zapomněním a každý večer znavená uléhala na holou zem, abych alespoň ve spánku zapomněla na utrpení a bídu tohoto vytouženého Světa.
Před krutou bolestí jsem zavřela svoje srdce a zamkla se sama do sebe.
Ztratila jsem docela všechno a s tím pochopila, že jsem ztratila i sama sebe. Zapomněla jsem.
Zapomněla jsem, že jsem to tak sama chtěla.
Hledala jsem cestu, jak se na této přestupní stanici jménem Život nezbláznit.
Prosila jsem Boha za odpuštění, že jsem byla tak zvědavá a nevděčná…
Nikdo mě neslyšel, nikdo mi neodpověděl. Pak jsem to vzdala. A přišlo přijetí. Přijala jsem bláto na cestě, přijala jsem kamení u cesty, přijala jsem svou nahotu i chudobu. Přijala jsem vrásky své duše.
A najednou se otevřelo nebe a začalo z něj pršet štěstí. Nejdřív po kapkách. Přišel muž, co dal mi celé své čisté srdce.
Pak se objevil palác, co kdysi jsem jen v trochu jiné podobě již znala.
Po něm po kapkách začaly pršet dukáty a s nimi dostala jsem šaty roucha hodné.
A začala jsem si vzpomínat. Už jsem odsud nechtěla odjíždět zpět do stanice Ráj, protože jsem se probudila.
Vím, že jsem tehdy jen usnula a ztratila sama sebe v iluzi své vlastní pomatené mysli.
Probudila jsem se v Ráji zde na Zemi.
Probudila jsem se a pochopila, že Svět byl jen můj sen. Sen, který jsem chtěla a po kterém jsem toužila.
Přestoupila jsem na přestupní stanici Nový svět. Je to svět plný lásky a sdílení.
Každý může přestoupit, bude-li chtít. Každý se může probudit, bude -li chtít…stačí se rozhodnut…
S láskou Radka Svobodová
2012 ©